My book world..: RC: Kečupová mračna

Autor: Annabel Pitcher

Nakladatelství: Brio
Počet stran: 270

Název v originále: Ketchup Clouds

Série: -------

Anotace:

Patnáctiletá Zoe tráví noci neobvyklým způsobem: v zahradní kůlně píše dopisy Stuartu Harrisovi, usvědčenému vrahovi odsouzenému k trestu smrti, toho času v texaské věznici.

Je přesvědčená, že jen on může pochopit její neobvyklý příběh.

O jejím tajemství nemá nikdo v okolí ani zdání, přesto se rozhodla svěřit ho papíru, v naději, že tak odčiní své chyby.

„ Udělala bych cokoliv, abych zapomněla. Cokoliv. Snědla bych pavouka nebo stála nahá na střeše kůlny nebo dělala spoustu úkolů z matiky po celý zbytek života.

Cokoliv, co by to dokázalo vymazat z mého mozku, jako když se maže paměť v počítači.

Zmáčknout klávesu a vymazat, obrazy, slova a lži, které přijdou v další části mého vyprávění.“

Milý pane Harissi.

Těmito třemi slovy začíná spletitý příběh patnáctileté Zoey, která se vlastně Zoey nejmenuje. Jelikož je tohle její forma zpovědi, použila pro svou osobu vymyšlené jméno, za které se schovává. Ale dřív, než se dozvíte, co tahle dívka způsobila, vraťme se zpátky na začátek a to k panu Harissovi.

Pod tímto jménem byste v Zoeynině případě čekali nějakého nedalekého kněze, kterému anonymně napsala, aby se jí ulevilo. Rozhodně byste ale neřekli, že tento pan Hariss je ve skutečnosti vrah za mřížemi, který čeká na rozsudek smrti. Právě kvůli této skutečnosti si ho Zoey vybrala – On ji přeci pochopí ne?.. Nakonec, oba dva mají něco společné – jsou vrazi.

Až na to, že jeden je za mřížemi a druhý si chodí po světě a nikdo nemá ani tušení, co udělal. A to je právě to, co Zoey tíží, svírá a straší každý den nejvíce. Že jí to prošlo!

V podstatě by se dalo říct, že tento příběh začíná podobně jako nějaká detektivka – víme co se stane na konci (že někdo umře), ale příčiny, které k tomu vedly, zjistíme, až v průběhu četby.

Jenže je tu před námi stále otázka KDO A PROČ umře? Zoey nám od začátku prozrazuje, že někoho zabila, ale ani v jednom dopise panu Harissovi se nezmiňuje, o koho jde.

A my se tak ocitáme v příběhu, u kterého od začátku víme, že skončí tragicky.

Zoey se každým dopisem, který panu Harissovi píše dostává do minulosti a vypráví nám svůj příběh, tak jak se děl od začátku. S každým dalším dopisem se dozvídáme víc o ní, její rodině, lásce v jejím životě, a také o jejich nevinných lžích, které se na sebe postupně nabalují a všechno pořádně zkomplikují.

Kdo ale v životě nikdy nezalhal?

Malá lež přeci není hřích!

Tak proč na ně Zoey doplatila?

Dostává se nám tady ukázky toho, co všechno může způsobit špatné načasování a lidská nerozhodnost.

Kdybyste si ale nepřečetli onu úvodní část, ve které se Zoey přizná ke svému činu, během čtení byste vůbec nepocítili podezření, že by se k takovému konci mohlo schylovat. Všechno ostatní je totiž naprosto normální a u věcí, kterých si kvůli jejímu přiznání teď všímáte, byste se nijak nepozastavovali.

„ Ty, já, kůlna, cela, naše příběhy, naše tajemství – všechno zmizí a jen dým bude ještě chvíli viset ve vzduchu, než se úplně rozplyne.

Navždycky Tvoje,

Zoey "

Kečupová mračna naprosto předčila má očekávání a já je můžu směle zařadit mezi netradiční knížky, které čtenáře rozhodně překvapí.

Když si totiž přečtete anotaci, moc moudří z příběhu nebudete. Na první dojem se může zdát, že patnáctiletá Zoey bude vyprávět příběh s nějakým banálním tajemstvím, které je pro dívky jejího věku typické. Už od začátku bylo ale vidět, že Zoey není typická patnáctileté dívka. Vůči ostatním se vymykala, byla snílek a velký oblíbenec ptactva, kterému záviděla jeho volnost a možnost vzletu.

Její úvahy, které sepisovala do dopisů panu Harissovi, člověka kolikrát opravdu chytily za srdce. Příběh samotný byl pak dechberoucí tím, že byl tak skutečný. Všechny situace byly jednoduše ze života a napsány tak, jak by se mohly odehrát komukoliv z nás.

Sama za sebe můžu říct, že jsem absolutně nečekala, že by mě tato kniha tak chytila. Sice jsem na konci knihy měla pocit nespravedlnosti, ale na druhou stranu jsem věděla, že knížka musela skonči tak, jak skončila. Byla totiž taková, jakoby ji psal sám život a ten každému nenadělí happy end.

Jsem tedy moc ráda, že se mi dostala do rukou a já si ji mohla přečíst – už samotná obálka s nádherným ptačím designem (i na okrajích listů papíru) člověku nedá spát dokud ji nemá v knihovně.☺