RC: Agathe - Anne Catherine Bomann

Nesnesitelná (ne)lehkost bytí

Život.
Smrt.
Dva jednoduché pojmy, které nás provázejí po celou dobu našeho bytí. Hranice mezi zrozením něčeho nového a následného zániku je kolikrát tenčí, než bychom vůbec chtěli.

Nakladatelství Host vydalo opět knihu, která se člověku dostane pod kůži. Agathe je vcelku malá a tenká kniha, ovšem její obsah v sobě skýtá mnohé generační otázky života a smrti. Z pohledu stárnoucího psychologa se díváme na neměnný cyklus života, díky kterému se rodíme a pro zachování kontinuity umíráme. Nikdy asi přesně nepochopím, proč to tak má být. 

Proč si mladí lidé neudělají čas, aby si vážili přítomného okamžiku? 

Proč starým lidem zůstane z jejich mladistvého elánu jen spousta vzpomínek? 

Proč se s přibývajícím věkem a zkušenostmi ochuzujeme o vitalitu, pružnost a chuť do života? 

"Proč - také to vždycky začínalo - člověku nikdo neprozradí, co se ve stáří děje s tělem? 
   Proč mu nikdo nepovypráví o bolavých údech, povislé kůži a zhoršenému zraku? Stárnout, přemýšlel jsem, zatímco mnou probudila hořkost, nejvíc ze všeho znamená pozorovat, jak se stále zvětšuje rozdíl mezi sebou samým a vlastním tělem, dokud se člověk jednoho dne sám sobě zcela neodcizí. Co krásného nebo přirozeného se v tom skrývá? 
   A právě ve chvíli, kdy deska dohrála a ticho mě v pokoji zanechalo samotného, se dostavil rozsudek smrti: odtud není úniku. Měl jsem zůstat v tomto proradném šedém vězení, dokud mě to nezabije."

Na sklonku stáří, těsně před důchodem, se ocitá hrdina tohoto příběhu na životní křižovatce, kterou pochopí jen ti, kteří už přišli o veškeré iluze i mladého ducha. V mladém věku je nesmírně těžké si představit život vyhasínajících lidí, a proto právě zde máme možnost se  na celý proces/život podívat očima stárnoucího člověka, který má pocit, že už ho nic dalšího nečeká. Z jeho myšlenek a vnitřních monologů po pár stránkách čtenář pozná, že u něj došlo k vyhoření. Jeho práce psychologa už mu dávno nepřináší to, kvůli čemu by se ráno budil s dobrým pocitem a radostí z dalšího dne. Spíše to je naopak. Jeho pacienti jsou pro něj jen dalšími "odpracovanými hodinami", které si pečlivě dennodenně hlavě počítá, aby věděl, kdy už se (konečně) dostane do ráje důchodu.

Ačkoliv pracuje s lidskou psychikou - a každý pacient k němu chodí s důvěrou, že právě ON jej pochopí a pomůže mu přijít na smysl života - , on sám má do vyrovnaného a optimistického člověka daleko. Během návštěv pacientů mu v hlavě vyvstává vzorec, dle kterého má už více jak jednu dekádu přesně dané, kdy má chlácholivě zamručet, kdy pouze pokývnout hlavou, a kdy naopak položit řečnickou otázku. Jeho život se stal monotónním a on si ani nevšiml, kdy přesně se to vlastně stalo.

To vše se ale změnilo, když mu jeho plynulou čáru života zkřížila Agathe. 
Jedna jediná dívka. 
Snílek.
Pacientka. 
Rozbitá duše.

Rozhovory s ní jsou pro vyhořelého psychologa jako čerstvý jarní déšť pro vyprahlou poušť. Jeho prvotní nezájem se bude postupně během dnů a týdnu měnit v pravý opak, a my se tak budeme oprávněné ptát: "Kdo je pacient? A kdo ten, co léčí?"

Anne se v knize nezabývala zbytečnostmi a šla přímo k "jádru pudla". Zaměřila se na velice ošemetnou psychiku člověka a dokázala ji vytvořit s takovou hloubkou, pravdivostí a procítěností, že se z knihy stala sbírka životních mouder. A taky právě proto se kniha četla jedním dechem. S každou další stránkou jsme mohli objevovat, jaký hlavní hrdina doopravdy je, a taky prostřednictvím jednotlivých sezení charakterizovat jeho pacienty.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že svou náplní byla kniha depresivní, nebylo tomu tak. Daleko více byla k zamyšlení a pochopení toho, jak křehcí vlastně uvnitř jsme, a jak málo stačí k tomu, abychom byli opravdu šťastní.

V určitě fázi života si člověk začne uvědomovat, že v podstatě vše kolem něj je pomíjivé. Ne nadarmo bychom se měli řídí pravidlem: Žij přítomností. Co bylo, už nezměníš. Co bude, zatím nevíš.

Moje hodnocení: 5 z 5

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji e-shopu knihcentrum

Knihu můžete zakoupit ZDE